Tajné dveře se za ní zavřely. Pomalu kráčí potemnělou chodbou, jejíž zdi zdobí zvláštní ornamenty a tajuplné znaky. Schová se za sametovou plentu a pozoruje dění ve vzdálené místnosti. Černý sabat nabírá na intenzitě, místnost olizuje modré světlo z blesků, které bičují noční oblohu. Zevnitř se linou zlé kletby a zaklínadla vzývající moc černé magie. Z té scenérie jí tuhne krev v žilách a strachy začne lapat po dechu. Vedle sebe náhle spatří svou kamarádku ležící na katafalku. Má proříznuté hrdlo. Děs jí začne svírat útroby. Pomalu couvá, až zády narazí do zvláštních dveří. Otevře je a octne se v bohatě zdobené ložnici s honosnými nebesy. Není tu sama. To přerývané sípání nelze přeslechnout. Táhne se místností jako nářek nemrtvých bytostí. Postel není prázdná, leží tam totiž ona. Mocná čarodějnice!

Říká se, že scénář je duší každého filmu. Opravdu dobrý scénář dokáže někdy zastínit nízký rozpočet, slabší herecké výkony nebo nevýrazné režijní řemeslo. Držet v ruce kvalitní text znamená mít z poloviny vyhráno, neboť jedině na bytelných základech můžete začít uplatňovat své smělé stavitelské plány. Čas od času ale světlo světa spatří dílo, jehož vizuální složka je natolik výjimečná, originální a nápaditá, že dokonale zastíní vše ostatní včetně slabší dějové kostry. Vzpomeňme třeba na oku lahodící snímek TRON: Legacy 3D (2010), případně přímočaré vesmírné dobrodružství Gravitace (2013). O příběhové náplni si v podobných snímcích můžeme myslet cokoliv, nikdo ovšem nemůže zpochybnit jejich famózně naleštěné obaly. Nemusíme se ovšem striktně držet pouze doby nedávno minulé. Forma triumfující nad obsahem totiž určitě není nějaký módní výstřelek současné kinematografie, kdepak. Svou nehynoucí krásou zazářilo před mnoha lety i kultovní dílo Suspiria (1977). Umělecký horor, jehož výtvarná stylizace se každému pozorovateli zapíše do paměti.

Dario Argento a Lucio Fulci jsou patrně dva nejvýznamnější představitelé italského hororu. Zajímavé je, že oba filmaři svou kariéru shodně odstartovali ve společnosti kovbojů, štěkajících koltů a divokých prérií. Teprve s postupujícím časem začal western ustupovat do pozadí a do jejich životů pronikl svět chladné smrti, děsu a oživlých umrlců. Zatímco Fulci svou pozdní tvorbu opíral hlavně o bezbřehé násilí a vodopády explicitně podaných krvavých efektů, Argento se soustředil především na obrazovou nápaditost svých filmů. Možná proto mi z dnešního pohledu přijde tvorba Daria Argenta hodnotnější a bezpochyby stylotvornější. Jeho filmy v sobě nezřídka skýtají fantasy prvky, nádech mystéria a umně pracují s hutnou, často až pohádkovou atmosférou. Argento tyto výrazné elementy vkládá nejen do hororových příběhů, ale nalézt je můžeme i v jeho klasických giallo detektivkách jako jsou Tmavě červená (1975) a Temnota (1982).

Nadpřirozenem očarovaný snímek Suspiria se dá s celkem klidným svědomím označit za vrchol Argentovy filmařské tvorby, minimálně té hororové. Režisér jím navíc započal velmi volně provázanou trilogii, jejíž zbylé dílky tvoří dvojice filmů Inferno (1980) a Armáda démonů: Matka slz (2007). Trilogii spojuje okultní tématika, temné rituály, čarodějnictví a také společný název, který by se dal volně přeložit jako „Tři matky“. Středobodem každého filmu je tedy jedna matka neboli mocná starověká čarodějnice se specifickým druhem moci. Jmenovitě Mater Suspiriorum, Mater Tenebrarum a Mater Lachrymarum. Škoda, že kvalita jednotlivých filmů je velmi kolísavá, přičemž poslední příspěvek z roku 2007 se dá označit bez přehánění slovíčkem podprůměrný. Suspiria celé trilogii jednoznačně vládne, no a my teď konečně nahlédneme do prostor jedné zvláštní baletní akademie skrývající děsivé tajemství.

Hrdinkou příběhu je mladá Američanka Suzy Bannion. Naivní studentka baletu, která přiletěla do Německa s cílem zdokonalit své pohybové schopnosti na půdě prestižní taneční akademie jménem Tanz. Té osudné noci, kdy deštěm zmáčená Suzy poprvé stanula přede dveřmi akademie, se udála zvláštní věc. Budovu ve spěchu opouští vyděšená studentka mumlající si pro sebe nesrozumitelná slova. Suzy prchající dívku chvilku pozoruje, a protože jí nikdo neotvírá, rozhodne se zkusit štěstí až ráno. Druhý den je Suzy konečně umožněn vstup do prostor akademie. Uvnitř je překvapivě přítomno i několik mužů zákona, kteří zpovídají zástupkyni ředitele. Suzy se záhy dozví šokující zprávu. Dívka, s níž se v noci minula u vchodových dveří, byla údajně vyloučena pro nevhodné chování. A nejen to. Ještě té noci jí na nedaleké ubytovně někdo brutálně zavraždil.

Tímto úvodem celé dobrodružství začíná a nutno podotknout, že dějová linka se již nadále nijak dramaticky nevětví. Suzy se seznamuje s osazenstvem akademie, jejíž jádro tvoří další mladé studentky, upjaté lektorky tance a také správce budovy, který od prvního pohledu vypadá jako katalogový sériový vrah. S každou další nocí se začínají vrstvit záhady a zvláštní události. Jakoby celá budova dýchala, pulzovala temnou mocí a držela své mladičké svěřenkyně ve smrtelném šachu. Suzy začíná něco tušit a postupně se snaží přijít celé věci na kloub. Bloudí ve změti spletitých chodeb, naslouchá děsivým zvukům a proniká hlouběji do vzdálených útrob akademie, kde číhá nebezpečné zlo.

Film obsahuje pár nápaditě pojatých mordů, je zde přítomno i nějaké vyšetřování a postava tajemného vraha. V tomto ohledu je Suspiria typické giallo, avšak Argento do žánru přináší i nezpochybnitelný element nadpřirozena, čímž jej mění a přetváří do podoby krvavé fantasy pohádky pro dospělé. Namísto klasického detektiva, případně investigativního novináře tu máme zvídavou dívku, přičemž jejím úhlavním nepřítelem není ani tak záhadný vrah v kápi, ale samotná budova a její goticky pojatý interiér. Suzy obklopenou povrchními studentkami sužuje příval zdánlivě nesouvisejících otázek. Je vrahem údržbář Pablo? Kam se noc co noc personál školy vytrácí? Proč ji trápí nevysvětlitelné závratě a odkud se vzala ta záplava červů, kteří začali padat ze stropu?

Odhalení některých tajemství nemusí nutně posouvat děj a jejich vysvětlení občas vyšumí do prázdna, případně se pointa jeví zcela zbytečnou. Například za přívalem červů nestojí nějaké kouzlo, ale prostý fakt, že se na půdě akademie začaly kazit zásoby jídla. Je tohle zjištění relevantní pro příběh? Ne. Vypadá scéna s červy dobře? Ne, vypadá totiž naprosto skvěle! Tím se dostáváme k nejsilnější přednosti snímku, čímž je bezpochyby jeho podmaňující vizuální stránka. Dokonale uchopená estetická stylizace triumfálně poráží důležitost dramatického kontextu. Paleta nádherných obrazů a strašidelných zvuků doslova proniká do podvědomí a cíleně přerušuje naši emocionální identifikaci s vyprávěním. Vytýkat snímku, jakým je Suspiria, logické lapsy v narativní struktuře je chybné, neboť film je plně spjat s poetickým uvažováním a klade důraz především na sílu obrazu.

Argento se plně soustředí na využití primárních barev jako červená, modrá a zelená. Fascinace těmito výraznými barvami působí do značné míry hypnoticky a jejich kombinování dodává snímku až surrealistický vzhled. Mohutná škála audiovizuálních útoků a zvláštních efektů balancuje na samé hranici snesitelnosti. Voyeurská kamera, kterou obsluhuje Luciano Tovoli, se nestará o subjektivitu postav, naopak. Argento využívá rám obrazu pro demonstraci své vlastní perspektivy. Obraz je jeho očima a vyžívá se v táhlých záběrech i nepřirozených úhlech. Kamera zde svým způsobem tvoří jakýsi nadpřirozený element. Pluje vzduchem, pozoruje dění skrze štěrbiny ve dveřích a její zvídavé oko umocňuje magická hudba na pozadí. Ano, je to fascinující a technicky dokonalé, ale zároveň je to jeden z důvodu, proč je tak těžké navázat s postavami emoční kontakt. Tradiční metody vyprávění jsou odsunuty do pozadí a Argento se jim odmítá přizpůsobit, čímž potenciálně narušuje pouto mezi filmem a jeho divákem.

Obraz a zvuk zde zastávají úlohu vypravěče, dokáží vyvolat strach i napětí. Dobře je to vidět třeba v úvodní scéně. Suzy sedí zmoklá v taxíku. Noc má namodralý nádech. Kamera v efektivně sestříhané smyčce sleduje zdánlivě nesmyslné detaily deštěm zmáčených ulic, poklopy přeplněných kanálů nebo přehradu bojující s vodním živlem. Modré blesky ozařují rudé fasády do tmy utopených domů a atmosférická hudba jitří naše smysly. Precizní rytmus a cyklické střídání detailů v nás vyvolávají nervozitu a celou scénu zhušťují do jediného působivého celku. Pak tu máme pasáž se slepcem a jeho psem. Slepec dojde doprostřed náměstí, hledí kamsi před sebe a německý ovčák se mu znenadání zakousne do krku. Takhle papírově to zní zvláštně, ale Argento v nás díky obrazu a střihu dokáže vyvolat nefalšované pocity strachu a dát celé scéně mohutný rozměr. Je noc, slepec stojí uprostřed náměstí. Kamera zabírá jeho nepokojný obličej, detaily obrovských historických budov a tančící rej divokých stínů. Do toho burácí strašidelná hudba a tajemné zvuky. Divák nepotřebuje odříkaný dialog, aby mu došlo, že moc čarodějnic opanovala prostor a během okamžiku se stane něco hrozného.

Kameraman Luciano Tovoli používal během natáčení anamorfní čočky pro dosažení širokoúhlých záběrů. Díky tomu mohl využít maximální plochu filmových políček a zdůraznit každý, byť sebemenší detail. Rozhodně bylo na co se soustředit. Bohatými dekoracemi zdobené kulisy vyrostly ve studiích De Paoli v Římě. Nejen vnitřní prostory akademie, ale dokonce i vnější fasáda je umně zhotovenou kulisou inspirovanou pozdně gotickým Velrybím domem v německém městě Freiburg. Samozřejmě došlo i na práci v terénu. Za zmínku stojí tři větší scény točené v Mnichově. Tou první je smrt slepce Daniela, která vznikla na náměstí Königsplatz. Přílet Suzy na začátku filmu se točil v prostorách mnichovského letiště. Ve filmu se nachází i pro děj velmi důležitá pasáž, během které si dá Suzy schůzku s Dr. Mandelem, expertem na čarodějnictví. Rozhovor se odehrál poblíž fotogenické budovy zvané „Čtyřválec“, což je sídlo společnosti BMW v Mnichově. Zajímavé ovšem je, že si v této scéně střihnul malé cameo tehdy mladý Udo Kier. Německý herec, který se později úspěšně etabloval v Hollywoodu.

Scénář napsal Dario Argento společně se svou múzou, herečkou Dariou Nicolodi. Inspiračním zdrojem pro sepsání příběhu se stala sbírka esejí z osmnáctého století „Suspiria de Profundis“ od anglického spisovatele a básníka Thomase De Quinceyho. Do podstaty příběhu a výtvarné stylizace pronikla i Argentova vášeň pro cestování. V první polovině sedmdesátých let navštívil všechna velká města Evropy a právě tehdy ho napadla myšlenka natočit mysteriózní horor zkřížený s detektivkou. Mezi městy, která Argento navštívil, byla i Praha, a údajně jej naprosto uchvátila. To se čte docela hezky, že?

Film nestojí na nějakých úchvatných hereckých výkonech, ostatně o tom ani Suspiria není. Učitelky tance jsou správně afektované a svým jednáním připomínají bachařky v německých lágrech. S mladými studentkami cloumá pro změnu naivita a občas jim schází pud sebezáchovy. Nejsem žádným hloubkovým znalcem italské kinematografie sedmdesátých let a většinu herců prakticky neznám. Hlavní hrdinku si zahrála snad jediná Američanka na place Jessica Harper. To víte, film měl ambice prorazit i za velkou louží. No a pak už je tu jen zmiňovaný sympaťák Udo Kier. Přesto musím říct, že veškerý herecký ansámbl se do filmu více než hodí a dodává mu jedinečný tvar. Ovšem, jestli tu něco pomáhá opravdu dotvářet atmosféru, pak je to jednoznačně výborná hudba od progresivně rockové skupiny GOBLIN, která s Argentem pracovala na řadě dalších filmů. Věřte nebo ne, ale stylem těchto hudebně výrazných Italů se nechalo ovlivnit i švédské metalové těleso OPETH.

V souvislosti s vrcholným dílem Daria Argenta se sluší zmínit i relativně čerstvý remake. Snímek Suspiria (2018) natočil italský artový režisér Luca Guadagnino a řekněme, že jej pojal velmi ambiciózním způsobem. Do stopadesátiminutového monolitu narval vše, co vás jen napadne. Horor, romantika, filozofie, síla ženství a dokonce i politika. Doteď vlastně nevím, co si s tímhle mnohovrstvým dílem počít, ovšem oceňuji diametrálně odlišnou cestu, po níž se Guadagnino odhodlal kráčet. Pokud na to máte nervy, klidně zkuste i tuto náročnou pecku, minimálně za jedno zhlédnutí film stojí. Co říci závěrem? Jestli se chcete bát a zároveň dopřát smyslovým vjemům ojedinělý umělecký zážitek, pak není důvod k váhání. Dario Argento nám nenabízí žádné hlubokomyslné myšlenky ani propracované dějové zákruty, ale estetické potěšení s famózním nádechem nadpřirozena. Suspiria nám připomíná, že film není pouze zhmotněným příběhem, ale měl by být také zážitkem.